Škoda že se mi to pořád seká na čase 12.30 a nechce se to dál rozjet…

Děkuji za přínosnou přednášku, která mě přirozeně vede k přemýšlení, sebereflexi a plánům, jak mnohdy lépe „na to“.

Dobrý den, kontaktní rodičovství jsem uplatňovat nemohla, jelikož jsem pěstounkou-sama skoro čtyřletého chlapečka, který skoro celý první rok prožil v ústavu. Možná pak bylo pro mě lehčí mluvit na něj nešišlavě, takže u neuroložky povel „hačí“ jsem musela přeložit na sedni si. Vlastně jediné slovo, které uměl, bylo teta, učila jsem ho teprve lézt s nožičkami u sebe a těch pastí bylo příliš, jelikož znal jen prostředí, kde vše pro děti bylo dole a vše pro dospělé nahoře. Nějak jsem sama jednala podle Čtyřech dohod a následných knih, což je vlastně podobné vašemu principu. A k tomu jsem hodně vše vysvětlovala a říkala i následky. Teď po třech letech se všichni diví, jak je na mě navázán a nemá poruchu attachmentu a dokonce již asi půl roku spí u mě ve velké posteli. Proto se vrátím k „pastím“, jak je tu uvádíte. Se silnicí problém nebyl a dokonce to učí i jiné děti (a v metru jde vysvětlovat lidem, že nemají stát na čáře nebo za ní). Igelitka – přečetla jsem mu nápis dole „nebezpečí udušení, toto není hračka“ a pak si to ještě nechal přečíst od první návštěvy a stačilo. U kytek mi dalo větší práci vysvětlit ostatním, že jen tak něco utrhnout a sníst bez vysvětlení je pro dítě matoucí. Malému stačilo říci, že se má zeptat než něco začne jíst. A pozor!!! Na něco zde bylo zapomenuto – léky! Nějaké kupujeme v lékárně, nějaké sirupy děláme doma a dětem říkáme, že je sami nesmí jíst a co by se mohlo stát. Pravidelně beru na štítnou žlázu a alergie, tak jsem je měla nahoře na skříni. Jednou jsme byli oba nemocní, brala jsem antibiotika a oba jsme si šli po obědě lehnout. Probudil se dříve, přistrčil si velkou židli a nějak si je všechny prohlédl a jeden největší si vzal – zjistila jsem dle odpadlého maličkého kousku hliníku jinak vše vrátil nazpět. Nejdříve jsem zkusila, aby zvracel, pak jsem volala sanitku a po domluvě s toxikologií stačilo černé uhlí, takže si to jezení prášků doopravdy užil. Pak jsme to probírali a byl si vědom všeho a právě proto to udělal – chtěl totiž jet sanitkou, což jim jen tak neumožníme nikdo max.si sednout a bez sirény. Někdy prostě nedomyslíme, co se v tom malém mozečku spojí. Hodně štěstí všem. Markéta

Uuuu tesat do kamene, jak se říká. Děkuji za toto povídání a informace a energii 🙂

Moc pěkné, praktické, užitečné,…! Moc díky!

Děkuji! Konečně jsem se dostala až na konec videa.rozhovor mě jen ujistil v tom že to co snažím uvést do praxe sama se svým dnes už 18 měsíčním synem není vůbec špatně…ba naopak ať si tchyně s kterou sdílíme společně dům říká co chce

Děkuji vám tisíckrát !!!! nejsme v tom sami…jen já a můj Tadeášek… Protože můj drahý muž to taky zrovna dvakrát se mnou nesdílí….zřejmě má v sobě opravdu zakódované „křivdy“ raného dětství..dle slov mě tchýně… Měla chlapečka lio vycepovanyho… Je mi ho líto že si nemohl svoje dětství užít se vším tím krásným…

Dnes se mi nechtělo ponocovat, ale nakonec jsem moc ráda, že jsem si přednášku poslechla. Příklady z praxe jsou velmi dobře vybrané a velký přínos pro mě mělo upřesnění, jak účinně nastavovat hranice. Někdy si sama nejsem jistá, zda něco dítěti chci, nebo nechci dovolit, říkám „tohle nedělej“ a zároveň se nevydržím nesmát, protože syn (13 m.) se na mě usmívá a pokračuje v „zakázané“ činnosti, evidentně se dívá, co já na to. Takže pro mě velmi platí, že chci-li nastavovat (nebo nenastavovat) hranice, musím se nejprve vnitřně a doopravdy rozhodnout. Petře Janouškové děkuji, že mi to připomněla. Chceme s partnerem vychovávat dítě (děti) s láskou, možností se dohodnout, vyjádřit beze strachu názor i své pocity, ale i to rodičovské vedení je zjevně pro děti neméně důležité.