Když se jako rodiče zajímáme, jak správně vychovávat děti, čteme knihy a posloucháme přednášky. Často víme, jakými rodiči bychom chtěli být, které výchovné směry nás oslovují, jak své děti chceme porodit, stravovat, motivovat... Někdy to ale vede k vytvoření ideálu, který se rozplývá v situacích, kdy vyslovujeme věty, které jsme od sebe nikdy nechtěli slyšet, začneme se chovat tak, jak jsme svým dětem nikdy nechtěli jít příkladem, vybouchneme, hádáme se, odložíme je k počítači, urazíme se nebo si třeba uvědomíme, že děláme to, co nám vadilo na vlastních rodičích.

Jinými slovy - dostáváme se do situací, kterými se žádný „vědomý rodič“ nemá chuť jiným „vědomým rodičům" nikterak chlubit. To může vyvolat až pocity viny nebo studu, které mají tendenci vést spíše než ke změně k rezignaci či upevnění toho, co ani nechceme. Tématem našeho příspěvku je, jak takové situace co nejlépe ošetřit, jak z nich místo viny čerpat poučení a pokrok pro sebe i děti. Jak se i skrze ně stávat vědomějšími. Proč k takovým rozdílům v přesvědčení a chování může docházet, jak naše nevědomí a vlastní dětství a stíny v naší osobnosti mohou ovlivňovat naše současné rodičovství. Chceme také poukázat na to, jak je rodičovství často emočně náročné a co může pomoci nám i našim dětem zvládat vypjaté situace.

Co praktického vstup rodičům přinese?
Inspiraci, jak naložit s náročnými situacemi. Pobídku, aby se učili čerpat více z toho, jací již jsou, než hledat poučky, jací by měli být.

Jaká změna se v životě rodičů může odehrát?
Větší sebepřijetí a dovednost učit se rozlišit svoji zdravou intuici a cit pro situaci od nevědomých programů a vlastního stínu.

Proč je toto téma důležité?
Rodičovství je náročné a opakuje se v něm řada výzev našeho života. A to nejčastěji ve chvílích, kdy můžeme být zároveň unavení, řešíme spoustu praktických záležitostí, nemáme tolik času na partnerský vztah ani prostor řešit sebe sama. To mnohdy vede i k hledání pouček, návodů a řešení, které ale zasahují jen naši intelektuální část. Ve vypjatých chvílích nebo při únavě ale mozková kůra již nemůže a vládu snadno přejímají spíše automatizmy, emoce a instinkty. Neschopnost jednat v takových chvílích správně, dle učebnic, může v rodičích vyvolat pocity selhávání, rezignace, studu i viny. Všímáme si, že o těchto „chybných“ situacích se v knihách o rodičovství příliš nemluví, a tím zůstávají ve stínu správného rodičovství. Rádi bychom proto do této oblasti vrhli trochu světla