Koncept kontinua popisuje dvě úrovně péče o dítě. Ta první je péče o miminko formou tzv. kontaktního rodičovství. Prošla jsem tuto fázi se všemi svými dětmi a nenechám na tuto formu rodičovství dopustit. Ale je to ta část, která je lépe uchopitelná, pochopitelnější pro většinu lidí. Mnoho otázek ale vyvstává ve chvíli, kdy dítě začne lézt, vzdalovat se od maminky a celkově se osamostatňovat.

V Konceptu kontinua je pěkně popsáno, že dítě je tvor rozumný a neublíží si. Ale naše strachy a pochybnosti jsou v tomto ohledu veliké. Opravdu si neublíží? To je otázka, se kterou se na mě maminky obracejí nejčastěji. Jak to udělat, aby fungovalo tzv. samohlídání. Na co si dát pozor, jak s dítětem komunikovat, jak pracovat se sebou, jak nechat dítěti zodpovědnost - malému i většímu. A hlavně a hodně často... jak nastavovat hranice. Protože svoboda je pěkná věc, ale bez hranic to nejde. Bez hranic nemůže fungovat naprosto žádné společenství na světě. Ani lidské ani zvířecí.

V současnosti často vidíme dva způsoby výchovy. Buď výchovu direktivní, kde je dítě v roli poslušné ovečky (nebo se o to rodiče alespoň pokouší); nebo takzvanou "svobodnou výchovu". Já jsem naprostý zastánce svobody, rozhodně. Ale často to bohužel vidím dotažené do takového extrému, že dítě může všechno a je jenom omlouváno, protože je malé. Oba extrémy jsou podle mého špatně. Společné mají jen to, že jsou volené "rozumem" nebo jsou přehrávány z generace na generaci jako gramodesky.

Je důležité, aby bylo dětem ponecháno co nejvíce svobody, zodpovědnosti a možnosti učit se. Ale stejně důležité je jim ukázat, kde jsou hranice našeho soužití, co je vhodné, co ne a co se prostě nesmí. Má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Každý rodič má v sobě cit, aby toto své potomky naučil a stanovil hranice. Ale jsme svým způsobem handicapovaní. Jednak tím, že už dávno nežijeme v komunitách, kde bychom se od starších přirozeně učili  - i jak zacházet s nejmenšími. Ale i tím, že jsme celý život vyrůstali v autoritativním prostředí. Vždycky někdo věděl lépe, co bychom měli dělat - rodiče, učitelé, lékaři. V naší moderní civilizaci nás nikdo neučí od malička, jak naslouchat svému tělu, natož své intuici.

Snažím se tedy podporovat rodiče, aby objevovali a sami zjišťovali, jak pracovat se svými dětmi podle své intuice a svého citu. Píšu o tom, co zažívám, možná to někoho inspiruje. Paradoxně mi velmi pomáhá můj analytický mozek, protože jsem schopná vidět jednotlivé vrstvy toho, co se děje. Píšu příklady a příběhy, protože z reálných situací se dá mnoho pochopit.

Po 8 letech praktikování konceptu kontinua se svými dětmi se sice ještě mnoho učím a snažím se každodenní situace zvládat lépe a lépe. Ale v žádném případě už bych tento způsob neměnila za direktivní, jak jsem původně zamýšlela. Vždy, když jsem v úzkých a náhodou to vyzkouším, je mi jasné, že to není krok, ale rovnou pět kroků zpátky 🙂 Pokud se rozhodnete tento přístup vyzkoušet, nejspíše zjistíte, že rodičovství můžete zvládat s mnohem větší pohodou. Už pro vás nebude taková "dřina" a i dětem se v respektujícím prostředí žije lépe.